Handicapované děti by si měly vyzkoušet co nejvíce sportů a najít si ten, co je bude bavit, říká paralukostřelkyně Tereza Brandtlová

Paralukostřelkyně Tereza Brandtlová byla aktivní sportovkyní už v dětství před úrazem, který ji upoutal na vozík. Po něm začala hledat nové cesty, jak se sportem pokračovat, až si vyzkoušela paralukostřelbu a hned v prvním momentu měla jasno, že je to sport přesně pro ni. Nyní se zapojila do projektu společnosti Procter & Gamble podporujícího program Českého paralympijského výboru Parahrátky, který pomáhá handicapovaným dětem začít sportovat.

Podpořit projekt Parahrátky nyní může úplně každý – stačí, když si v prodejnách Albert zakoupí jakýkoli produkt od společnosti Procter & Gamble (prací prostředky Ariel, aviváže Lenor, Jar na mytí nádobí, plenky Pampers, šampony Head & Shoulders či Pantene a mnoho dalších) a část z jeho ceny zamíří právě na podporu sportovních aktivit handicapovaných dětí. Jak říká Tereza Brandtlová, handicapované děti by si měly najít sport, který je bude bavit, protože si díky němu najdou nové přátele, zažijí spousty legrace a prožijí plno nových zážitků. A jak se ona dostala až na sportovní vrchol?

Terezo, jaký osobní příběh stojí za vaším handicapem? Co se vám stalo?

V roce 2004 jsem byla na dovolené na Islandu, kde jsme měli autonehodu, při které jsem si zlomila krční obratle a porušila míchu.

Kolik let vám bylo, když se vám úraz stal?

Bylo mi 18 let.

Kdy jste se rozhodla, že se navzdory svému handicapu budete věnovat vrcholovému sportu? Co vás přivedlo k lukostřelbě? Jsou i jiné sporty, které jste zkoušela?

V roce 2017 jsem byla na pobytu v Centru Paraple, kde jsem dostala možnost si vyzkoušet lukostřelbu. Už při jízdě na střelnici mi jedna z ergoterapeutek Iva řekla, že na střelnici bude náš nejlepší paralukostřelec David Drahonínský a že hledá kvadruplegičku do mix teamu, která by chtěla střílet. Smála jsem se, protože ještě v tu chvilku by mě ani ve snu nenapadlo, co bude následovat. Když jsem poprvé vystřelila, dodnes ten pocit neumím popsat. Bylo to jako když už jsem někdy v životě střílela. Jako když zapadnou dva puzzle do sebe. Za ty roky na vozíku jsem vyzkoušela spoustu sportů např. handbike, monoski, golf, tenis, boccia, pinčes nebo třeba potápění. Ale u žádného jsem neměla pocit jako u střílení a to byl asi ten moment, kdy jsem věděla, že budu střílet i v budoucnu. To, že to bude vrcholově přišlo postupně s tím, kdy jsem poznávala svět lukostřelby.

Které sporty jste aktivně provozovala před zraněním? Sportovala jste i v dětství?

Jako maličká jsem dělala balet a gymnastiku, ale po asi roce jsem začala závodně tancovat a to mi vydrželo 13 let, v podstatě skoro až do nehody. Tanec byl hlavní sport, ale také jsem měla moc ráda lyže, kolo, in-line brusle a plavání.

Co vám sport v dětství přinesl?

Když jste dítě, sport vám přináší hlavně radost, pocit štěstí, společnost kamarádů, smysluplné vyplnění volného času. A když se ohlédnete zpět jako dospělí, přidá se k tomu všemu ještě to, co jste se naučili a oceníte to i v dospělosti. Myslím tím třeba disciplínu, sebedůvěru, respekt ke druhým, respektovat pravidla, jít si za svými cíli, sport vás naučí vyhrávat, ale i prohrávat. Naučí vás to, že hýbat se je prostě fajn. Takže mně osobně sport v dětství přinesl strašně moc.

Kdo vám byl a je tou největší oporou ve sportu i v životě?

Největší oporou mi určitě byla a je moje mamka. Když jsem tancovala, vozila mě na tréninky, závody a podporovala mě. Teď je to stejně tak a ještě mnohem víc. Vzhledem k mému postižení je potřeba při každém tréninku mít asistenta, který mi pomáhá třeba se složením luku, chozením pro šípy a spoustou jiných věcí. S tím vším mi většinou pomáhá moje mamka. Také mám velkou oporu v rodině a v trenérce Lídě.

Co vás motivovalo k tomu se po úrazu nevzdat, zatnou zuby a jít si za svým snem?

Pro mě byla motivace hlavně rodina. Věděla jsem, že když na tom budu špatně já, bude to mít dopad na celou moji rodinu. Postupem času ale zjistíte, že vozíkem život nekončí, jen se vám otevřely jiné cesty. Myslím si, že velkou roli hrál právě i sport, který jsem před úrazem dělala. Byla jsem cílevědomá, zvyklá bojovat a nevzdávat se.

Proč jste se rozhodla zapojit do projektu společnosti P&G na podporu projektu Parahrátky? O čem by se podle vás mělo ve vztahu k sportu tělesně postižených mluvit? Jaké oblasti si zaslouží největší pozornost?

Zapojila jsem se proto, protože jde přeci o děti. A kdo jiný, než my dospělí by jim měl jít příkladem. Ukázat jim, že to, že má někdo handicap neznamená, že je něco méně. Mluvit by se o sportu handicapovaných mělo všeobecně více. Je mezi námi spousta špičkových sportovců na světové úrovni. A to by mělo být vidět. Tím, že se to dostane více do podvědomí lidí, se více zbourá pomyslná clona mezi zdravými a handicapovanými.

Jak vypadá váš běžný den a jak se liší během roku a před závody?

Den sportovce má málo hodin. Já osobně mám vše naplánováno týden až 14 dní dopředu. Myslím teď tréninky. Do sedmi dnů musím „nacpat“ 2x rehabilitaci, 1x kondičního trenéra, 3x posilování, 5x střílení a ještě nějaký ten relax a odpočinek. O běžných denní věcech ani nemluvím. Když mě čekají závody, týden před nimi je klidnější. Většinou zahrnuje rehabilitaci a lehčí střílení.

Jaké jsou vaše momentální největší sportovní sny a jaké jste si již splnila? Kvalifikovala jste se už na Paralympiádu v Paříži?

Ano, kvalifikovala. V červenci 2023 na Mistrovství světa, jsme s kolegou Davidem Drahonínským získali zlato v mix teamu, a tím jsme si oba zajistili místa na LPH v Paříži 2024. Takže můj momentální největší sen je získat medaili na Paralympijských hrách.

Můj úplně první sen, když jsem začala střílet, byly LPH v Tokiu 2020. To se mi povedlo. Postupem času ale zjistíte, že je sice dobré mít velké sny, ale je také důležitě mít ty malé cíle, ke kterým směřujete den za dnem.

Co byste vzkázala lidem, kteří jsou po úrazu handicapovaní a hledají inspiraci a cestu, jak se s novou kapitolou života vypořádat?

Hlavně, ať to nevzdávají! Ať každý den hledají TY hezké okamžiky, pro které stojí žít. Najít si něco, co je bude bavit, ať je to cokoliv.

Co byste vzkázala handicapovaným dětem, které svoji cestu ke sportu teprve hledají?

Ať vyzkouší každý sport, který půjde. Věřím, že si najdou to, co je bude bavit. Najdou si nové přátele, zažijí spousty legrace a prožijí plno nových zážitků.

A co handicapovaným dětem, které už se sportu věnují?

Že je skvělé že si našli sport, který je baví. A ať vydrží a makají na sobě.