Na dvojalbu Jazzové útesy předkládá Helena Blehárová jazzovou magii a citlivou uměleckou duši

Jazzové a swingové evergreeny, blues i mainstreamový pop. To obsahuje dvojcédéčko Heleny Blehárové Jazzové útesy. Je na něm celkem 43 písní, které prezentují všestrannou interpretku v retrospektivním průřezu jejím repertoárem z období 1963 - 1990. Drtivá většinou písní je zakotvená v jazzu, řada písní je čistokrevný scat, tedy písně beze slov, ale nechybějí ani rozhlasové trvalky, které jen tak nezestárnou.

Už během svých profesionálních začátků, kdy už zpívala s Orchestrem Gustava Broma na koncertech i na jazzových festivalech nejen v Praze, ale také v Manchestru, Varšavě, Mnichově nebo Norinberku, byla pokládána za světovou jazzovou zpěvačku. Už v polovině 60. let měla obdiv kritiky i posluchačů zdaleka nejen v tuzemsku.

A právě jazzová hudba, v níž se Helena Blehárová našla už v útlém mládí, se táhne jako pomyslná červená niť celým dvojalbem. Dokládá to řada špičkových nahrávek, které talentovaná zpěvačka pořídila právě s Bromovým big bandem. Už tehdejší kritika hodnotila její význam zvláště v jazzové vokální interpretaci, pro kterou prokázala mimořádné cítění a vysokou muzikálnost s improvizační schopnostmi, což ji spolu s dobrou hlasovou technikou umožnila interpretovat nejen evergreeny (The Thrill Is Gome, My Funny Valentine, Somerwhere), ale i prokomponované a složité jazzově vokální instrumentální skladby Jaromíra Hniličky (Bažina, Útesy, Jazzinka).

I když slavila velké úspěchy v oblasti moderního jazzového zpěvu a ve své době byla bezkonkurenčně jedinou zpěvačkou u nás, a možno říci, že i v celé střední Evropě, současně natáčela mainstreamový pop. Přitom už v době působení s Bromovým orchestrem začala studovat zpěv a brněnské konzervatoři u Milady Weinbergerové (1964 - 1968). Tehdy se také stala ze švarné talentované Slovenky česká vynikající zpěvačka, která zůstala věrná Brnu.

Na Jazzových útesech ovšem najdeme i další skladby, které rozšiřují zpěvaččin muzikantský obzor a které jí napsali i hráči z Bromova orchestru, ať už je byl Josef Audes (Doufám), Mojmír Bártek (Jediné přání), Igor Vavrda (Sbal se, Zůstaň) nebo Josef Bláha (Zelený chrám) s texty Jana Růžičky, Pavla Cmírala, Vladimíra Fialy a Josef Vitoula.

Kantiléna, blues i jazz a swing – to jsou písničky z pera česko-slovenských autorů (Jindřich Brabec, Zdeněk Marat, Petr Ulrych, Jan Pavlík, Max Witman, Ján Lehotský, Igor Bálik…), které ukazují Helenu Blehárovou jako tvárnou a všestrannou interpretku. Písně mi připadají zajímavé, ale slyším je prvně. Je to jasná kvalita. Mám podezření, že se v rádiu asi moc nehrály, naštěstí ale vycházejí na CD, což je zadostučinění zpěvačce i jejímu publiku.

Vedle dvou Kainarových evergeenů (Blues železničního mostu, Černá kára) je na dvojalbu ještě řádka písní od tuzemských autorů i cover verze od klasických tvůrců (Benny Goodman, Benny Carter, Cole Porter…) postihující široký záběr soudobé populární a jazzové hudby. Jsou tu vyloženě jazzové odpichovky (Air Mail Special, Alexander´s Ragtime Band), ale i další hudební lahůdky – třeba scatové písně Blues bez slov (Miloš Láník) a Černý pasažér (Miroslav Hoffman) nebo věčně zelený šlágr Tea for Two (Vincent Youmans).

Překvapením po všech stránkách jsou další písně, které mají atmosféru, zvukomalebnost a kvalitní texty. Určitě k nim patří i skladba Pár bielych plôch (Milan Talaj/Alojz Čobej) s výrazným melodicko-harmonickým nápadem s přiléhavou interpretací, ale totéž nacházím i v obou písních Jaromíra Kratochvíla a Jana Fialy (Slunce už hvězdy zháší, Pastýřka). Přitom nejsou ve vyloženě jazzové náladě či stylu, ale přitom je v nich cosi nevšedního a netuctového, což jen potvrzuje vkus a citlivě uměleckou duši Heleny Blehárové.

Robert Rohál

Foto Robert Rohál